Kuřecí má punc zdravého jídla a zároveň se nechá upravit na mnoho různých způsobů. Je to chuťový chameleon, protože je samo o sobě mdlé. Až zatoužíte po kuřeti plném chuti, zkuste kukuřičné.

Kukuřičné nebo zlaté?
Kukuřičné kuře je označení pro kuřata, která podle norem EU minimálně polovinu života dostávají krmivo s polovinou (nebo nadpolovičním obsahem) kukuřičných zrn. Na celkovou kvalitu jejich života nikdo žádné nároky neklade a tak dál platí hrůzné historky o stresovaných zvířatech namačkaných v halách bez přístupu denního světla. Známku kukuřičné kuře čeští výrobci nesplňují. Zato se snaží vyjít vstříc zákazníkům, kteří považují „výrobu“ kuřat za nelidskou a chov zase za ekonomicky neúnosný. Pod názvem Zlaté nebo Selské kuře tak najdete kuřata, která sice pochází z halového chovu, ale mají o něco víc prostoru, než je obvyklé. Kuřata nedostávají krmivo se živočišnými proteiny, jen obilí a semena. Jejich maso má lákavě žlutou barvu, po které podle výzkumů podvědomě sáhneme, ať už je formální označení kuřete jakékoliv. Vodňanské zlaté kuře je zlatý střed.

Kuře není tovární produkt
Mezi čím se takový zlatý střed nachází, to se pro jistotu snažíme nevidět. Na jedné straně stojí kuře, které se snad dožije 36 dnů v nacpané hale a neumře při tom na přetížení kostry vlastním masem, horko, dehydrataci když pro zdeformované nohy nedosáhne na napajedlo, agresivitu nebo dokonce kanibalismus ostatních kuřat. Růstové hormony opravdu nepotřebuje, samo roste tak rychle, že dospělosti se nedožije. Na druhé straně stojí bio kuře, které se rekvalifikovalo z „produktu“ zase zpět na zvíře a musí se mu dostat nejen certifikované biokrmivo, ale hlavně přístup k dennímu světlu. V ekochovu jsou zakázána přešlechtěná plemena, takže kuřata dorůstají déle a pouze do velikosti, kterou jejich kostra dokáže unést. Proti „vyprodukovaným“ pětitýdenním kuřatům jsou ta bio, která se dožívají 84 dnů, několikanásobně dražší už jen kvůli investici do krmiva. Ale ve srovnání s masem z chovných zvířat už si biokuře tak zle nestojí.

Z dovozu
Pod bdělým dozorem státní veterinární správy a za splnění všech hygienických norem by se u nás určitě dalo vyprodukovat kukuřičné kuře po vzoru předchozího odstavce. Zatím se k nám dovážejí z Francie a jde převážně o kuřata z volného chovu. Jejich maso poznáte snadno. Bude na jednu stranu tužší, protože už jde o svalovinu, které se dostalo pohybu, ale zároveň šťavnatější díky rovnoměrnějšímu rozprostření tukového žilkování. Rozhodně ale bude jiné, než na co jsme zvyklí.

Skandál není na škodu
Na jedinečnou barvu a chuť kukuřičného kuřete, nemluvě vůbec o křehkosti a celkovém dojmu, se chytila celá Evropa, tak jen čas od času někde prosákne , že věci nejsou tak skvělé, jak se zdá. Už v roce 2007 našli novináři v anglickém Tescu kukuřičné kuře, v němž při chemickém rozboru nebyly stopy kukuřičného krmiva. Od té doby občas rozezlený zákazník na nějakém videu (třeba na youtube) seškrabuje oranžovou vrstvu barvy, aby pod ní našel úplně obyčejné kuře.

Sluší mu prostá úprava
Na lstivé praktiky velkochovatelů, velkopěstitelů a velkoprodejců už jsme si zvykli. Každý si dokážeme najít svoje cestičky, jak vyladit poměr cena/výkon ve svůj prospěch. Přesto zrovna u kuřat rozhodně stojí za to vyměnit zaběhané stereotypy a nespokojit se jen s tím, že dáváme přednost chlazenému před mraženým. Nemusíte zrovna kupovat francouzské kukuřičné, ale zkuste sáhnout do kapsy stejně jako u jiných druhů masa. Takové kuře pak můžete upéct jen tak v soli, s nádivkou, nebo jenom s bylinkovým máslem, osmažit v těstíčku, nebo pošírovat ve víně a estragonu, aniž byste se museli stydět za výsledek. Kuře, které má opravdovou chuť, může klidně hrát prim, aniž by se muselo pečené maskovat do slaniny a jalovce jako bažant, vařené do majonézového salátu s kari, smažené do kečupového kabátku. Na placatá prsa s broskví a sýrem rovnou zapomeňte.